Vstávejme a vzpamatujme se ze snu materialismu

Tento text má být pomůckou pro všechny, kteří žijí v iluzi materialismu, a v tomto nereálném snu promrhávají své životy.

A promrhávají je tak, že se ženou za hodnotami materialistického charakteru, které jsou hodnotami jen zde na zemi. Avšak z hlediska celkového kontextu našeho bytí, které je duchovní, je to omyl! To vše je jen dočasné a pomíjející, jako polní tráva. V záři Světla Pravdy bytí lehne rychle popelem celý falešný hodnotový systém, a člověku nezůstane v rukou absolutně nic.

Tento text je ale určen pouze pro ty materialisticky smýšlející, kteří ještě v koutku duše cítí a podvědomě tuší, že by přece jen nakonec mohlo být všechno jinak. Kdo však takovéto slabé tušení a cítění v sobě vůbec nemá, ten je už žel duchovně mrtvý. Toho neprobudí žádný text, ale snad možná ještě nějaké extrémní utrpení a extrémní bolest, které mu roztrhají na kusy celý jeho dosavadní materialistický hodnotový systém.

Pojďme tedy na to a ukažme si, jak je možné dojít k osobnímu pochopení, že člověk a jeho bytí je něčím mnohem větším, než se nám snaží namluvit omezenost materialismu.

Materialismus, ateismus a mnoho jiných názorů, hodnocení, filozofií, úvah a tezí, to vše vzniká v lidské mysli. A naše mysl se obecně vyznačuje tím, že tvoří nepřetržitý proud myšlenek.

Znamená to tedy, že neustále na něco myslíme, a to od rána do večera. Odkdy vstaneme, až dokud nejdeme spát. V mysli ustavičně probíráme své touhy, plány, povinnosti, lásky, závisti i nenávisti. V mysli hodnotíme sebe a jiné, v mysli se odměňujeme a chválíme, nebo trestáme a zraňujeme. V mysli probíráme své tajné vášně, nectnosti a zvrácenosti, o kterých kromě nás nikdo netuší. V mysli prožíváme své strachy, obavy, úzkosti a deprese. Naše mysl v nás zajímá klíčové postavení, a my jsme proto nevědomky svou osobnost ztotožnili se svou myslí. Přesně tak, jak to vyjádřil Descartes slovy: "Myslím, tedy jsem!" Znamená to tedy, že lidé podstatu svého bytí, své existence a své osobnosti vidí právě ve svém myšlení.

Takovýto postoj je však nesprávný a člověka omezující! Je totiž vězením a pastí, do které nás chytil náš rozum, reprezentován naší myslí, a udělal z nás své otroky. Otroky, kteří v omezení vlastního rozumu a mysli tvrdí, že není žádné duchovno a není žádného Stvořitele.

Pravda o bytí člověka je ale jiná, a povědomí o ní nese každý z nás ve svém nejhlubším nitru. Když se však chceme s touto Pravdou spojit a v sobě ji najít, musíme se vymanit z otroctví rozumu, reprezentovaného naší myslí.

Jaké první kroky je potřeba udělat, abychom dosáhli tohoto cíle?

V první řadě si je třeba uvědomit, že podstata naší osobnosti není totožná s naší myslí. Skutečná podstata naší osobnosti je mnohem vyšší a ušlechtilejší, a stojí vysoko nad myslí.

K hlubokému vnitřnímu pochopení této skutečnosti můžeme dospět tak, že začneme hledat, kdo to vlastně ve skutečnosti vnitřně jsme. Můžeme se třeba zamyslet nad tím, že pokud něco vlastníme, mluvíme o tom, že je to naše. Mluvíme o našem domě, našem autě, našem kabátě, atd. No a stejně mluvíme také o naší mysli.

Máme tedy dům, ale neztotožňujeme se s ním, když v něm bydlíme. Máme auto, ale neztotožňujeme se s ním, když v něm jezdíme. A máme mysl, a také bychom se s ní neměli ztotožňovat, když ní myslíme. Je to naše vlastnictví, ale my nejsme rozum, reprezentován myslí. Tak, jako nejsme autem, když v něm jezdíme, a tak, jako nejsme domem, když v něm bydlíme. My jsme tím, kdo je majitelem mysli, domu a auta! My jsme tím, kdo stojí nad vším a pouze to využívá.

Abychom si tuto zásadní skutečnost dokázali uvědomit, zkusme trochu pozorovat svou mysl. Vyhraďme si na to čas a zkusme jednou nezaujatě pozorovat vlastní mysl a své myšlenky. Buďme však jen nezaujatí pozorovatelé, a své vědomí nenechme vtahovat do jednotlivých myšlenek, které budou před námi neustále defilovat.

Jen pouze pozorujme, jak naše mysl myslí a nemíchejme se do toho. Pozorujme svou mysl, jako něco, co stojí mimo nás, co si žije svým vlastním životem a tvoří myšlenku za myšlenkou.

Pokud vážně začneme s takovýmto nezaujatým pozorováním, bez vtažení našeho vědomí do toho, co naše mysl myslí, budeme zpočátku vnímat vlastní mysl jako nějakou zamračenou oblohu, po níž putují oblaka jednotlivých myšlenek. Ale protože do myšlenek nevstupujeme, rychle plynou po obloze naší mysli tak, jako když fouká vítr a rychle žene nízkou oblačnost po reálné obloze.

A my jen pozorujme a do ničeho nevstupujme. A pokud v tom budeme mít dostatečnou trpělivost, začnou najednou prosvítat mezi oblaka našich rychle plynoucích myšlenek maličké kousky čistého, jasného nebe, nacházejícího se za oblaky.

Tyto kousky čistého nebe budou při naší trpělivosti stále stále větší, až nakonec všechna oblaka našich myšlenek odplynou do ztracena, a my budeme hledět na čistou, bezoblačnou a jasnou oblohu naší pravé osobnosti.

Všechny pozemské myšlenky budou pryč a člověk se ocitne v záři, jasu a světle skutečné Pravdy bytí. Pravdy, která je věčná, a kterou proto není možné pochopit, ba ani jen nahlédnout pozemským rozumem a jeho myšlením, protože myšlení je spojeno s lidským mozkem, a tedy s tělem. A naše fyzické tělo tu dnes je, ale zítra ho už není! A proto pomíjivý a fyzicky racionální rozum, který spolu s tělem vzniká a zaniká, nemůže nikdy nahlédnout Pravdu bytí, která je věčná a nefyzická.

Nahlédnout ji a spojit se s ní nám je možné jedině tehdy, když se staneme duchovní. A k tomu dochází tehdy, když se zbavíme všech pozemských myšlenek. Tehdy, když se povzneseme nad vlastní mysl a postavíme se nad ni. Tehdy, když zůstaneme stát na pozici našeho ducha, stojícího nad myslí.

Tehdy se s naším duchem vzneseme do výšky, kde proudí vše pronikající Láska Boží, která nezná hranice pozemského rozumu. A člověk prožije, že je její částí! Bude se v ní koupat a bude ozářen jejím čistým Světlem. Hluboký mír a čistá radost naplní jeho vnitřek. Najednou pochopíme, poznáme a uvědomíme si, že jedině toto je naše pravé "já"! Že je jím náš duch, stojící v míruplném a radostném proudění Ducha Božího.

Pak také pochopíme, jak neuvěřitelně jsme byli omezení naší myslí, schopnou pohybovat se pouze v rámci pozemského pojetí prostoru, času a celého našeho bytí. Našeho bytí, které je mnohem větší a vznešenější, než jsme schopni pochopit rozumem a myslí. Všechno to správně pochopit je možné jedině tehdy, když se svým vědomím dokážeme povznést nad vlastní, omezený rozum a mysl, k Pravdě Ducha.

Descartes se mýlil! Jeho známá věta: "Myslím tedy jsem", je lež! Skutečná jsoucnost člověka není totožná s jeho myšlením! Skutečná jsoucnost člověka je totožná s překonáním našeho myšlení! S povznesením se nad naše myšlení! Jen tak se dotkneme svého ducha a ovládneme svou mysl, která bude od toho dne sloužit našemu duchu. Naše pravá duchovní osobnost bude pak využívat mysl jako nástroj, namísto toho, aby mysl využívala nás, a to až do takové míry, že s ní ztotožníme své bytí a svou osobnost.

Mysl obyčejného, nevědomého člověka je jako splašený kůň, který dnem i nocí prostřednictvím myšlenek unáší svého jezdce. Mysl duchovního člověka je jako poslušný kůň, který na podnět svého jezdce běží pouze cestami ušlechtilosti ducha. Cestami dobra, spravedlnosti, čistoty a lásky.

Ten první je myslí ovládán, a ten druhý mysl ovládá. Neboť jedině duch je schopen dát mysli správný směr, zatímco mysl samotná to nikdy nedokáže. Neboť jedině duch může směřovat člověka k výšinám Ducha, zatímco mysl ho bude vždy směřovat pouze k materii a k materiální omezenosti.