Mé dny s divnolidmi, aneb kdo je tady normální

Vypadáme jako milenci? Mladá matka se synem? Bratr se sestrou? Odezírám kolemjdoucím otázky z jejich soucitně udivených a v některých případech i lehce znechucených pohledů.

Odpovídám pousmáním. Stojím na autobusové zastávce a držím se za ruku s neforemně dvoumetrovým, mentálně postiženým Pavlem. Mlčíme, oba se tváříme spokojeně. Na cestě ze stacionáře, odkud ho doprovázím domů, ležel sníh, ve kterém má Pavel strach našlapovat. A nápad chytit se za ruce se zjevně setkal s úspěchem, neboť mi svou ruku znovu podává od té doby i tam, kde sníh nepadá a kde není kam se zřítit. A já neodmítám. Nevadí mi to. Protože je mi fajn. Mám fajn práci.

Doyle z Profesionálů je v malém, útulném a naklizeném bytečku postarší Adélky všudypřítomný. Jeho fotka je na každém z nočních stolků, uprostřed pečlivě ustlané postele i jako hlavní dominanta jídelního stolku. Čistíme naslouchátko a Adélka mi přitom vypráví o svém imaginárním manželství s tímto nezapomenutelným idolem. I o dětech a vnucích, které spolu už mají. Na protější židli je jedno z nich. Panenka. Adélka ví, že je to celé jen její hra. Má downův syndrom. V devadesátých letech, po smrti své maminky, byla nucena pobývat po ústavech. S podporou sestry a osobní asistence je ale velmi samostatná. Drobnou pomoc potřebuje jen lehce, při koordinací aktivit, při nákupech, nebo vaření. Mile, ale důrazně odmítá pomoc v situacích, které zvládne sama. Je to dáma a je milou hostitelkou. Nabízí mi kafíčko. Když se s ní před obědem loučím a odcházím z téhle prosluněné domácnosti, mám chuť zamávat i Doylovi. Taková fajn návštěva. Taková fajn práce.

Je křehká, bledá a tichá. Po procházce přes Karlův most sedíme v Kočičí kavárně a ona spokojeně hladí chundelaté koťátko, které si jí vlezlo na klín. Smutně se pousměje. “Můžu ti to říct? Co mě trápí? Táta už to nechce poslouchat, prý je z toho hrozně unavený”, ptá se nesměle. Karolína je mladá, hezká dívka s lehkou mentální retardací a hlavou plnou hlučných, zlých a vůbec nikdy neutichajících hlasů. Může mi to říct. Proto tu jsem. A já jí, zase na oplátku, vyprávím útržky svého života, nebo všelijaké postřehy ze světa kolem nás. Abych jí rozptýlila a alespoň na malou chvilku zastínila ty její neviditelné a přesto neodbytné nepřátelské společníky, které Karolínu celý život doprovázejí a doprovázet zřejmě nadosmrti budou. O hodinu později mi na rozloučenou děkuje za fajn odpoledne. A já jí taky. Protože i já měla fajn odpoledne. Asi protože mám fajn práci.

Je nádherný dubnový den. Tlačím vozík. Sedí v něm Honza. Divoce mává rukama nad hlavou a hýká. Občas luskne prsty a já mu zezadu lusknutím svých prstů odpovím. V překladu to znamená: On: “Vidíš, jak je nádherně?” Já: “Nádherně, Honzo!” Doma jsem ho vykoupala, přebalila, oblékla, nakrmila a chvilku mu pouštěla Linkin Park (protože je mu sedmnáct a tak mi přišlo legrační sáhnout po Dádě Patrasové, která se na nás z cédéčkové poličky smála také). Honza je velmi těžce postižený. Pohybovat se je schopný jen po kolenou. Komunikovat v podstatě vůbec. Při každém dalším epileptickém záchvatu jeho blízcí čekají, jestli ho ještě rozdýchá, nebo už ne. Někdy se na mě krásně směje. Myslím, že je rád, když mě vidí. Já jeho vidím ráda rozhodně. Je mi s ním fajn. Je mi totiž fajn v práci.

“Luďku, vy ale chodíte rychle. Snad se tolik netěšíte do práce?” Snažím se popadnout dech, zatímco trénuji rychlochůzi tím, že vlaji za tímhle usměvavým pánem. Ten, tu napravo, tu nalevo, zdraví známé i neznámé míjející ho tváře. Je mentálně postižený. A všechny jeho zuby se smějí v podstatě mimo jeho ústa. Ale ty jiskry v očích.... “Ano. Já se moc těším do práce!” Těší se na výrobu keramické misky, na rohlík s máslem ke svačině, odpoledne pak na svého kamaráda, se kterým sdílí přes týden přechodný domov a na rodiče, za kterými pojede na víkend, nebo večer na pohádku, kterou bude poslouchat. A to jeho těšení je tak nakažlivé, že já se zase moc těším, až ho budu příště na jeho cestě do práce znovu doprovázet. Takové cesty jsou fajn. Taková práce, jakou oba máme, je moc fajn.

“Pufpufpuf - pfpfpfpf.” Leona miluje úzkokolejku v horách, kde má její rodina chalupu. Hlasitě a s prskáním mi názorně předvádí rozdíl mezi zvukem parní lokomotivy a ostatních napojených vagónů, když zdolávají kopec, zatímco jim Leona drží palce, aby se to i tentokrát podařilo. Jedeme v tramvaji. Stojíme nad krásnými a žurnálově upravenými slečnami, které probírají dnešní nákupy. Já a Leona, mentálně postižená žena středních let, oblečená komplet do jasně žlutých barev, které miluje. Pokračujeme rozhovorem o včerejším Večerníčku, který Leona vášnivě ráda sleduje. Hovor krásných slečen pozvolna utichá - úměrně našemu většímu a většímu zaujetí nad poslední eskapádou řezníka Krkovičky a Jáji s Pájou. Kupodivu si slečny prohlížejí daleko více mě, než mou klientku. A jejich pečlivě depilovaná a znovu namalovaná zdvižená obočí jsou výmluvnější, než všechno, co jim o mém duševním zdraví běží hlavou. Mávnu jim vesele pozdrav a následuji vystupující Leonu, která sice není v životě bez pomoci plně soběstačná, zato mi ale dnes z vyhlídky u Pražského hradu zase jistě ukáže nějaké zajímavosti, o kterých já neměla ponětí. A až naše asistence skončí, jako vždy mi poradí, kterým z prostředků MHD nejlépe tam, kam právě potřebuji. Je moc fajn, jít na procházku s Leonou. A je moc fajn mít takovouhle práci. Neměnila bych ani za deset voucherů na kosmetiku.

“Šišky s mákem. Šišky s mákem. Šišky s mákem.” Stotřiceticentimetrová Evelína s downovým syndromem ráda jí. A je to celkově znát. “Šišky s mákem”, kontruji já. Vypadá to, jako by snad jen spolucestujícím v autobuse bylo jídlo úplně cizí - podle toho, jak si nás prohlížejí. Doprovázím Evelínu ze stacionáře. Je mezi asistenty proslulá historkami o bezchybném průniku do kabiny strojvedoucího metra ala James Bond, peprným hecováním řidiče tramvaje, nebo zcela nečekanou a nenápadnou dezercí do hospody u cesty. Dnes probíhá přesun mezi stacionářem a maminkou, spěchající z práce, v klidu. Jediné zpestření, které mi má nepředvídatelná a rozpustilá klientka připravila, bylo urputné mačkání nouzového zvonku ve výtahu metra. “Šišky s mákem. Šišky s mákem. Šišky s mákem.” Odsýpá nám konverzace a já si zase za chvilku, až Evelýnu u knihovny předám, řeknu, jaký to byl fajn den. A nejspíš to bude i tím, že mám fajn práci.

Osobní asistence pomáhá lidem, kteří, i díky ní, nemusejí svůj život prožít zbytečně v ústavních teplákách. Tak vás chci poprosit: Až se příště zase potkáme na autobusové zastávce, v metru, na ulici, nebo v parku, nebojte se nás. Jsme lidi. Všichni. Vy, my asistenti, i ti s mentálním postižením - tedy naši klienti.

Toto vyprávění věnuji všem zajímavým a dobrým lidem, které jsem díky své práci poznala. Anna-Fosa, o.p.s.