Socialistický býk, řezník, revoluce a volby

Je už to skoro třicet let od „sametové revoluce“. Z oslavného tance na oslavu svobody jsme se dodnes nevzpamatovali. A už ani nevzpamatujeme! Má to nějaké řešení?

Pokud máme začít po pořádku, musíme se nejdříve trochu zabývat pojmem „sametová revoluce“. Přízvisko „sametová“ získala díky hladkému a nenásilnému průběhu. Díky bohu za něj. I když údiv, že se tak stalo, není na místě a souvisí to s druhou částí tohoto sousloví, s pojmem „revoluce“. Ona to totiž až tak revoluce nebyla. Nejlépe by se to dalo přirovnat ke změnám s přejmenováním firmy. Takže ta naše a.s. se změnila z názvu Socialistická na Kapitalistická. S restrukturalizací samozřejmě souvisí i jisté personální změny, ale nebyly až tak velké a mnohdy si původní vlastníci ponechali možnost tahat za nitky, rozhodovat a hlavně těžit z nového uspořádání.

Nebudu se zde zabývat srovnáním, co bylo před touto „revolucí“ lepší, co horší. Ono se to srovnávat nedá, čas plyne, technika, technologie, přístup ke světu i myšlení lidí se vyvíjí a mění. Lidská paměť je navíc taková, že to nepříjemné vytěsní a zbudou jen zážitky kladné (díky bohu za tuto její vlastnost, ale objektivnosti našeho vidění to příliš nepřidá). Takže nechme stranou ty věčně připomínané prázdné regály a ostnaté dráty. Objektivně lze říct jen to, že předrevoluční ekonomika nějak fungovala, byť děsně těžkopádně a zkostnatěle, takový hodně starý býk.

A na tohoto, z klece socialismu vypuštěného stařičkého býka, se vyhlášením „sametové revoluce“ vrhl houf mladých (ale i starých, s mladým myšlením) toreadorů. Ani se ho nesnažili rozhýbat k větší aktivitě, rovnou ho začali porcovat. Takže to spíš byli řezníci. A to řezníci nemilosrdní, dravě soutěžící s ostatními o to, kdo odřízne větší, libovější kus z umírajícího zvířete.

Býk byl jeden, řezníků mnoho (i řezníci od sousedů se rychle přidali a protože byli zkušení a měli větší nože a sekery, prosadili se). Zákony je neomezovaly, žádné pořádné nebyly a ty co se daly použít, se dokázaly i obejít (za kus flákoty). Takže býk, který by jinak ještě pár let či desetiletí žil, padl. Vraťme se od této alegorie zpět k popisu reálného stavu. Výroba, strojírenství, průmysl, zemědělství, vše bylo nemilosrdně rozebráno. Podniky ovládli nejdravější lidé z původního vedení, popřípadě byli dosazeni „bílí koně“, aby pro nového majitele zabrali co největší část původních výrobních prostředků, nebo naopak měli za úkol firmu dovést k bankrotu (a spolehlivě tak odstranit konkurenci). Banky, jakožto nejzákeřnější lovci na trhu příležitostí, začaly půjčovat kdejakému dravci, který projevil touhu a schopnosti se v té naší nově vzniklé džungli prosadit. Dobře věděli, že i když jim občas někdo s miliardami někam uteče, bohatě se jim to vyplatí (a když to náhodou přepískali, stačilo požádat o sanaci stát a ten ochotně přisypal finance). A tak to šlo roky.

Prostý lid oslavoval nově nabytou svobodu a těšil se na koridu, v podobě kuponové privatizace, po které dostane z býka řádnou flákotu a bude se tak mít stejně dobře, ne-li lépe (máme přece ty naše zlaté české ručičky), jako sousedé v okolních zemích. Zatím řezníci naporcovali býka. A protože jich bylo opravdu hodně, občas se pustili i do sebe. A tak se vyřizovaly účty pomocí nájemných vražd, mnohé se do dneška nepodařilo vyšetřit (případ Františka Mrázka a další). Každopádně, i přes vzájemné třenice, práci odvedli dokonale.

A tak nám v naší vlasti zbylo jen torzo fungujících podniků. A ty co fungují mají „zahraničního investora“, takže naše už nejsou, jen jsou na našem území, a máme tu pochybnou „čest“ v nich fungovat jako námezdná síla, za nízkou mzdu, zvyšující blahobyt zahraničního majitele.

Dost negativní čtení. Jaké tedy máme výhledy do budoucnosti? Bude to pořád tak černé? Budeme dál chodit do montoven, chudnout a dívat se jak vše odtéká do zahraničí? Sledovat, jak se nám vysmívají ti porevoluční řezníci za okny svých „tlustých“ aut (i když i na ně občas dojde, jak nejnověji ukázal například případ jistého pana Zacha, společníka Mirka Topolánka, kterého už pro změnu porcují dnešní novodobí řezníci, exekutoři)?

I přes to, že jsem to podal v hodně černých odstínech, nevidím to tak špatně a východisko určitě existuje. Pro nás občany existují hned dvě: revoluce a volby. Revoluce nepřipadá v úvahu, protože by jistě nebyla tak „sametová“ jako ta minulá a asi by nevyřešila vůbec nic. Zbývají volby. Sledovat, co ti, kteří jsou u moci, splnili ze svých slibů, pokud málo, nedbat na jejich výmluvy a nemilosrdně je odstavit. Dát příležitost lidem novým. A asi by stálo za to pouvažovat o změně volebního systému. Více referend, více příležitostí rozhodovat občanům. Možnost odvolat politiky, kteří se zpronevěřili tomu, co nám slíbili. Aby pracovali pro nás, pro lidi této země. Rozporcovaného býka socialistické ekonomiky už nevzkřísíme (a ani nechceme), ale určitě si zasloužíme se mít lépe. Je to jen na nás, na každém z nás.